My Angel is... Monster!

16. července 2011 v 9:14 | -Christine_Daae- |  Phantom Of The Opera - FanFiction

Jeho tvář… Tak zohavená, znetvořená, že to sotva byla tvář ve tmě… Hrozné vzpomínky, hrozný pohled, přesto láska a úcta k někomu, kdo mi vdechl hlas… Dokážu ho ale opravdu milovat? Příběh o Fantomovi Opery.





MY ANGEL IS... MONSTER!

Jen při vzpomínce na to, co jsem vlastně viděla, se mi hrůzou zatmělo před očima a cítila jsem slzy, které si odněkud našly cestu na mé tváře. Přesto jsem věděla, že Erik, můj učitel hudby, není zlý.
Tedy… Ano, zlý je, ale nechce ublížit mně.
Uniká mi sice smysl toho, proč miluje zrovna mě. Nemám téměř žádné přátele, matka mi zemřela v době, kdy jsem si na ni ani nepamatovala. Otec mi zemřel, když mi bylo sedm let. Byl to slavný švédský houslista. Jeho jméno: Gustave Daaé.
Chybí mi. Chybí mi více než kdokoli jiný. Teď, když tak přemýšlím nad tím, co se mi děje za hrozné věci, pomalu vyděšeně zjišťuji, že už se znovu třesu strachy, že podle zrcadla jsem až nezdravě bledá a že už znovu pláči. Právě si totiž odpovídám na svoji otázku. Našla jsem sama v sobě odpověď, po které pátrám již celé měsíce. Erik, fantom Opery, vybral si mě, protože tu není nikdo, komu by na mně záleželo.
Může si mě odvést s sebou, klidně mě i zabít a všem to bude jedno. Nikoho nezajímám.
A třeba je to úplně jinak. Třeba mě opravdu miluje. Třeba mi nechce ublížit. Byl na mě tak milý…
Lehla jsem si. Nevím, kdy jsem usnula, ale tohle bylo živější, než vzpomínky, byl to tedy sen…
Bála jsem se toho muže. Byl to Hlas, byl to můj Anděl Hudby, můj učitel, ale přesto jsem se bála s ním být.
Ty malá, pošetilá! Ještě před týdnem bys dala cokoli za to, abys s Hlasem mohla být, abys ho mohla vidět, abys poznala, že je skutečný, že sis ho jen nevysnila, Christino! Co to do tebe vjelo, proč se bojíš někoho, kdo pro tebe udělal to, cos nejvíc potřebovala?
Ano… má mysl měla pravdu. Proč se bojím? A… Čeho se vlastně bojím? Bojím se toho muže, který má na své tváři bílou masku? Muže, který chodí kolem mě zahalený v černém sametovém plášti? V muži, který vypadá, jako by byl zrozen ze stínu, ale jeho hlas je hlas Anděla a je na mě milý?
Opravdu je potřeba se této osoby obávat? Nejspíše ano, protože já nikdy nedělám nic bez důvodu. Ani se nikdy nebojím bez důvodu. Takže ten muž je pro mě nebezpečný. Jak?
Zhluboka jsem se nadechla a snažila se přemýšlet. Snažila jsem se vymyslet jedinou věc, jediný důvod, proč se Hlasu bát. Nepřišla jsem na to. Nepřišla jsem na nic.
Ne, nemusím se ho bát. Nebudu se ho bát.
Když jsem vyšla z pokoje, který mi přidělil, seděl zrovna u varhan. Chystal se asi hrát. Snažila jsem se téměř ani nedýchat, jen abych ho nevyrušila. Ale on o mně věděl.
"Chcete zahrát nějakou skladbu, slečno Daaé?" zeptal se.
Při znění jeho andělského hlasu se mi zatočila hlava.
"Ne, děkuji," řekla jsem, "leda že by to byla skladba, která vznikla z vašeho pera."
"Mé skladby by se vám nelíbily, slečno."
"Jak to můžete vědět? Prosím, chci slyšet něco z vaší tvorby, pane."
Chvíli mlčel, překvapilo mě však, co mi řekl o chvíli později.
"Nic bych vám neodmítl, Christino…" Sáhl po notách a po chvíli začal hrát.
Vnímala jsem každý tón, každý úder kláves. A potom se tímto podivným domem - který byl v podzemí, jak mi brzy došlo - rozezněl jeho hlas. Anděl znovu rozevřel svá křídla, abych se ztratila v té oslňující záři.
Zavřela jsem oči a poslouchala jsem. Nevím, jak dlouho muž hrál, kolik minut, ale když přestal, vycítila jsem, že je to předčasně.
"Stalo se něco?" zeptala jsem se.
"Skladba ještě není dokončena. Víc toho nemám."
"Zahrajete ji znovu?"
"Není to nutné. Chcete udělat čaj?"
"Byl byste moc milý, děkuji," pousmála jsem se.
Když se vrátil se šálkem čaje, rozhodla jsem se.
"Mohu se vás na něco zeptat?" zeptala jsem se.
"Jistě," odpověděl muž, podíval se na mě svýma světlýma očima, které zářily zpod masky, a tvářil se udiveně, jako by čekal, že jakékoli otázky budou naprostou samozřejmostí.
"Takže… jak se jmenujete? Musíte se přeci nějak jmenovat."
"Erik. Mé jméno je Erik, slečno Christino."
"A… maska. Proč nosíte svoji masku? Nemusíte přede mnou skrývat svoji tvář."
Nebylo toho mnoho, co jsem z Erikovy tváře viděla, ale jeho rty se zkřivily náhlým vztekem do tvrdé linky.
"Ale ano, musím svoji tvář skrývat před vaším zrakem. Nikdy už se na důvod neptejte," řekl.
Jenže já se nehodlala vzdát.
"Sundejte si ji."
"Ne."
Přistoupila jsem k němu a prudkým pohybem jsem mu masku strhla z tváře.
To, co jsem uviděla, předčilo veškeré mé noční můry. Až příliš pozdě jsem si uvědomila, co se přede mnou snažil skrýt.
Tvář byla pokřivena, ale nejen to. Jako by měl na tváři jizvy a znovu je rozřízl. Jako by se kůže trhala, protože by na pokrytí povrchu lebky nestačila.
Ta hrůza se nedala nazvat lidskou tváří. Erik se nedal nazvat člověkem. Před očima se zatmělo a cítila jsem, že pod sebou přestávám cítit zem. Padala jsem kamsi do hlubin.
Erikovy ruce mě zachytily, ale to bylo to poslední, co si pamatuji.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Petra Carlisle Cullen :D Petra Carlisle Cullen :D | 16. července 2011 v 9:28 | Reagovat

bylo to nádherné! ;-) ty její pocity :-). Bylo to procítěné. :-) Chudák Christine :-) . Takže moc se ti povedlo. 8-)

2 goldenka goldenka | Web | 16. července 2011 v 9:44 | Reagovat

hezká povídka,máš talent.i když to neni jeste dokonale,ale to zlepsis ;-)

3 Yume Yume | Web | 16. července 2011 v 9:47 | Reagovat

Celkem zajímavý námět, i když to tak ze začátku nevypadalo, u toho konce jsem málem vstala ze židle. ^^

4 Fiatík - katty56 Fiatík - katty56 | 17. července 2011 v 20:01 | Reagovat

Nádhernej blog máš všechny články super. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama