Zápis do deníku 0.1 - pařížská Opera

17. června 2011 v 14:10 | -Christine_Daae-
Píše se rok 2011, je sedmnáctého června a já se dnes večer chystám do Velkého divadla v Plzni, půjdu na muzikál "Fantom Morrisvillu". Název si mě získal hned díky nepatrnému slovíčku "Fantom". Vím, že od toho představení nemohu čekat žádné velké věci, ale kdyby ten název měl náhodou cokoli, klidně jen něco úplně nepatrného, společné s Fantomem Opery, když důkazy o jeho existenci sháním už tři roky, opravdu by mi to udělalo velkou radost.
Psal se rok 1881, když se to stalo. Když byla poslední zmínka o Erikovi, kterého všichni známe pod názvem "Fantom". Bylo to v Paříži, v honosné, i když ne moc velké budově opery. Opera la Garniére, to bylo místo, kde slečna Daaé, švédská zpěvačka, jež nikdy nepoznala svoji matku a otec zemřel, když jí bylo sedm let, předvedla svůj triumf ve Faustovi v roli krásné Markétky. Zdálo se to však nepochopitelné, protože jak řekla její nejlepší kamarádka a kolegyně z baletního souboru, malá Meg Giryová: "Před rokem ještě kdákala jako slepice!" Všichni se tedy shodli na tom, že Christina musela mít někoho, kdo ji učil, někoho, o kom se však nikdy nezmiňovala, jehož existenci držela slečna Daaé v naprosté tajnosti.
A potom se objevil Raoul, vikomt de Chagny, bratr Phillippa, hraběte de Chagny, sotva se vracíc ze svých cest po oceánech, jako náhodou zavítajíc do opery, slyšíc Christiny roli a poté poslouchajíc tajně za dveřmi její šatny. když uslyšel Jejich krátký rozhovor, při kterém Christine řekla: "Dnes jsem zpívala pro vás!" a Erik jí odpověděl: "Děkuji, Christino, dnes v noci plakali andělé!", tak moc ho bodlo u srdce!
Netušil, že Christina, ač tolik svého Anděla Hudby obdivuje, ho nemiluje, i když on miluje ji, že ona ho bere jako Anděla, jako někoho, koho jí seslal otec z Nebes, aby jeho malou dcerku naučil zpívat... To však vikomt de Chagny nepochopil, nikdy nepochopil, že Christiny láska k Andělu, ze kterého se později vyklubal Netvor, je jiná než láska k panu de Chagny. Že zatímco on je někdo, kdo ji uchvátí sladkými řečmi a vroucnými polibky, Erik je někdo, kdo ji na křídlech hudby povznese až nad mraky, i z takových hloubek, jako je třetí sklepení pod pařížskou operou, tam, kde se z propadlišť, tajných chodeb a zrcadlových místností skládá Erikovo království.
Vrátím se ale nyní do reality, přeskočíme 130 let a vrátíme se z roku 1881, kde umírá Erik, jež se narodil v roce 1831 a bylo mu tedy krásných padesát let, do roku 2011, kde žiji já a ještě neumírám, jelikož nemám žádnou smrtelnou nemoc a je mi teprve krásných šestnáct, což ovšem neznamená, že nemohu zemřít, protože se na světě potuluje spoustu násilníků a vrahů, po silnicích jezdí opilí řidiči, já, stejně jako někteří další jedinci, jsme nepozorní chodci... A zrovna včera byla srážka dvou tramvají u náměstí a já musela s obřím flekem na zadku (kvůli menstruaci) čekat dvě hodiny na náhradní autobus, který mě doveze domů.
Něco zjistím. Budu muset.

Christine

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama